Lechtání malých i větších dětí je všeobecně považováno jako příjemná forma zábavy pro obě strany. U některých jedinců to však může způsobovat nepříjemné pocity a negativní následky, které si s sebou nesou až do dospělého života.
Proč jsme lechtiví
Věděli jste, že se i lechtání se dělí na kategorie? Jsou dvě a mají i své odborné názvy. První je knismesis. Tu bychom v češtině nazvali spíše jako šimrání, protože je to forma dráždění kůže, která se dá přirovnat k pocitu, jako kdyby po nás lezl brouk. To, že je nám to zpravidla nepříjemné má údajně fungovat jako ochrana před pokousání hmyzem. Druhá kategorie má název garglesis – tady už se jedná o zmíněné lechtání, které vyvolává salvy smíchu. Vzhledem k tomu, že jsme lechtiví na zranitelných částech těla (třísla či krk), i toto je bráno jako obranný mechanismus.
Není smích jako smích
Při lechtání se lidé vždycky smějí, což vyvolává dojem, že jim je tato kratochvíle příjemná a dobře se při ní baví. Opak může být pravdou. Smích je pouze automatickým reflexem a nemusí vůbec znamenat, že daný jedinec necítí žádné nepříjemné pocity. Roku 2013 byla dokonce provedena studie, jejímž výsledkem bylo, že smích, který je způsoben lechtáním není reakcí, která by se dala ovládat vůlí jako je tomu v případě, že se smějeme nějakému vtipu. Mozek si takovou situaci může zapamatovat jako bolestivou zkušenost.
Lechtání jako trest
Lechtání je způsob, jak prosadit svou dominanci, zatímco smích je projevem submisivity. „Oběť“ lechtání nad sebou ztrácí kontrolu, což pro ni může být dokonce ponižující. Děti se nacházejí v podřízené pozici a vůči dospělé osobě jsou v tu chvíli bezbranné. Ve staré Číně bylo lechtání používáno jako forma mučení určená šlechtě, protože nezpůsobovalo zranění a zotavení se z takového druhu trestu bylo mnohem rychlejší.
Často se stává, že kvůli nekontrolovatelnému záchvatu smíchu nemůže dotyčný popadnout dech, natož říct, že už si tuto „zábavu“ přeje ukončit.
Ne všichni jsou traumatizováni
Odbornice na rodičovství si ve své praxi vyslechla nespočet příběhů, kdy se jí klienti svěřovali s tím, že lechtání v dětství považují za jednu ze svých traumatických zkušeností. Takoví lidé měli v dospělosti často problémy v milostných vztazích. Spousta z nich se necítila dobře v těsné blízkosti dalších osob, a to i v případě, že se jednalo o jejich partnera. Dokonce i když vedle svých blízkých leželi v posteli, cítili napětí z toho, že musejí být neustále ostražití.
Jako u všech ostatních věcí, i reakce na lechtání se u různých osob liší. Další studie ukazuje, že celých 32 % lidí si lechtání v dětství užívalo, 32 % k němu zaujímá neutrální postoj a 36 % jej vnímalo negativně.
Proto je lepší se dítěte zeptat, zda je pro něj taková forma hraní přijatelná nebo ne. Stejně tak by mělo mít možnost vám v průběhu oznámit, kdy už je toho dost. Pokud je vašemu dítěti lechtání nepříjemné, máte spoustu jiných možností, jak si společně hrát.
Foto: freepik, zdroj: brightside, medicalnewstoday, hvparent, sciencedirect
